Dnes Vám oznámím velmi smutnou zprávu.

Po dlouhých a krásných 13 letech nás opustil můj starší brácha a první pes Marečka CHUCK.

Čakoušek se narodil 28.června 1996 v Benátkách nad Jizerou, jako papírový měl mít blízko k výstavám. Ale byl to lotřik jako já. Nakonec se na žádnou soutěž nedostal a užíval si plnými doušky svého lumpáckého života se všemi Uličníky. Byl se podívat i u moře v Chorvatsku, ale nejraději měl zahradu u dědy, tam řádil od rána do večera a proháněl králiky a slepice. Musím uznat, že to byl pěkný kousek a ničeho se nebál. Celý článek »

Letošní výstavní rok jsme zakončili cestou do Českých Budějovic. Ráno mě páníčkové vytáhli z pelechu už v pět hodin ráno. No že by se mi chtělo to říct nemůžu, ale slibovali výlet, tak jsem vstal. Mareček mi připravil výborný pelíšek v kufru auta kam jsem naskočil a celou cestu, teda skoro celou, o mě nevěděli. Musel jsem se přeci podívat kam to jedeme. Když jsme dorazili na místo tak jsem vyhlížel nové kamarády, a že jich tam zase bylo. Nejraději bych vyskočil okénkem a hrál si s nimi. Když Martinka vyřídila všechny formality a přihlášku, vydali jsme se směrem ke kruhům. Tam už na nás čekal bráška Drak. Trochu jsme si pohráli a už se to tam plnilo dalšími zrzounky. A ostatní bráškové také dorazili. No můžu Vám říct, že me tentokrát výstava byla ukradená, raději bych se válel a pral s bráchama. Ale copak to šlo. Zavolali si nás do kruhu a už se běhalo, fakt otrava. Tak jsem si aspoň kousal ten nový obojek co mi s velkou radostí Martinka koupila. Celý článek »

V sobotu jsme se vydali na další výlet se ségrou Růženkou a bráškama Gitanem a Haňasem. Byli jsme se podívat v Káraným u Staré Boleslavi. Tam jsem se pořádně vyblbli a zaběhali. Kolem páté hodiny jsme se rozjeli na pole k řece Labe, kde ČKRR pořádal trénink coursingu. Já jsem teda nevěděl vůbec co to je, ale podívat jsem se jel. Mareček nejdřív nebyl našemu nápadu běžet nakloněn, ale po mém výborném výkonu nakonec svolil i druhé kolo:-). Brácha Hani chtěl hrozně běžet a pořád prosil tetu Katku aby už šli na řadu, ale já pořád nevěděl proč se tam všichni tak hrnou. Najednou mě zavolali, tak jsme s Martinkou šli na start, pořád přede mnou mávala tím igelitem a nechtěla abych si ho chytil a hrál si s ním. No a najednou mi to někam utíkalo, Martinka mě pustila a já jsem to běžel chytit. No řeknu Vám, byla to fuška, ale nakonec jsem to ulovil a Martinka tam poskakovala přede mnou radostí a pořád mě chválila. Po mě běhali další zrounci a já jsem chtěl běžet znova, ale mohl jsem se na ně jenom s Marečkem koukat. Pak mě nechali běžet ještě jednou a to jsem to ulovil už hned na začátku, protože se jim to zaseklo. Pustili to znova a já zase mohl běžet a lovit dál. Hrozně mě to bavilo. Doufám, že si brzy zase takhle zaběhám.

4.9.2009

V pátek přišla panička domů a začal jakýsi zmatek. V chodbě se mi začali hromadit moje věci. Pak začali lítat věci i páníčka a v tu chvíli jsem pochopil, že asi pojedeme na výlet. Celý kufr auta byl plný, skočil jsem na zadní sedačky a mohli jsme frčet. Před Prahou jsme se potkali s Péťou, Aničkou, Michalem a hlavně Růženkou. Na tu jsme se těšil nejvíce. Cesta byla dlouhá, ale já ji skoro celou prospal. Když jsme dorazili do campu, tak jsem si konečně mohl hrát s Růženkou. Byla tam i její ségra Fáťa, ale ta mě tolik nezajímala. Po vyčerpávající honičce jsme se konečně mohli podívat do chatky. Měl jsem tam svůj pelíšek, ale Růža měla lepšejší, tak jsem jí ho hned zabral. Noc byla hrozná, pořád mi do očí svítilo světlo z ulice, chtěl jsem spát s Růžou, ale nějak jsme se tam po chvíli nevešli. Tak mě Martinka vzala na milost a mohl jsem do postele k ní. Za odměnu jsem se k ní pořádně tulil. Celý článek »

Na dnešní den jsme se všichni výborně vyspali, ač jsme věděli, že nás čeká něco nového, co ani pořádně neznáme. Pomalu jsme se sbalili a vydali jsme se na cestu na Krásnou louku. Tam už byla atmosféra malinko napjatější, protože tam bylo tolik lidí a spoustu kamarádů, se kterýma by se dalo pořádně dovádět, ale musel jsem být pořád u paničky. Byla tam s námi teta Péťa a pak přišel i bráška Gitano.

Po deváté hodině si nás začali volat do kruhu. Hodná paní rozhodčí si nás pořád prohlížela, ale mě zajímala jenom ta výborná dobrůtka co měla panička v ruce. A taky vedle nás byli kamarádi zrzounci, ale neměli ten krásný pruh jako já. Tak jsem je pořád okukoval.

Pak už jsme přišli na řadu my dva, běželi jsme do kola až jsme skončili u té hodné rozhodčí. No ale chtěla se mi koukat na zuby a to se mi teda moc nelíbilo. No pak mi nic jiného nezbylo a ukázal jsem. Celý článek »