Znamení už byla sobota, kdy jsme nemohli najít bílý dres. Ale začneme hezky postupně! Nedělní vstávačka byla poněkud rychlá a zběsilá. V šest hodin ráno jsme měli být na Mělníce u mamky Nayly. Jaké bylo překvapení, když jsme v 5:45 byli ještě v pelechu a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom někam jeli! Start byl bleskový, rychlé vyčištění zubů, udělat ze sebe člověka, naházet nějaké oblečení a vyrážíme! Ani jsem se nestačili zorientovat na jakouže akci se to chystáme! U mamky jsme byli asi tak dvacet minut po plánovaném přijetí, takže to zase až takové zdržení nebylo, a to možná byla právě ta smůla celého dne! Seděl jsem zase na sedačkách což v našem autíčku nemůžu a tak jsem si to aspoň chvíli užíval. Po dvou hodinách cesty jsme konečně dorazili na místo! Dráha už byla postavena, čapli jsme věci a už jsme stáli na přejímce! Jaké bylo překvapení, když nás veterinářka jako pár dalších jedinců odmítla pustit do závodu! Důvod: Není imunita na vzteklinu z důvodů pozdního očkování! V tu chvíli jsem tušil, že je to všechno v kýblu. Martinka začala brečet, Ivet byla přešlá a já cítil zradu! Co teď dvě hodiny cesty od domova, bez auta:-( takže celý den zahozený, nesmím běhat a body v háji. Nejsem blbý, jsem ridgeback a proto jsem věděl, že dnes dres neoblíknu a právě tady jsme přišli na to sobotní znamení. Můj dres měl být bílý. Je to hold osud a tak to mělo být! Paradoxně nás pustili aspoň do tréninku, za což jsme rádi. páč prosedět celý den na louce a vědět, že si nezaběhnu ani kousek.. bych se z toho…. První trénink jsem měl zkrácený, ale na druhý už jsem si dal závodní kolo. Nejvíc nejlepší bylo, když se střapeček před poslední kladkou seknul a já si ho z vesela hezky donesl do cíle! I přes to všechno co se stalo jsem si to užil! Nemusel jsem mít dečku a hlavně košík a pořádně jsem si mohl zalovit! Martinka se přesvědčila, že nezkracuji a měla radost taky! Jooo mohlo to být vše jinak, ale stalo se stalo! A my poznali mnoho! Poučení z předchozích nezdarů …. už víme jak si přivolat to štěstí a smůlu kopeme do zad!