Na internetu jsme si našli, že se bude pořádat Mistrovství Slovenské republiky v coursingu pro nechrty. Našli jsme si tedy propozice a s Marečkem jsme si řekli pro a proti proč bychom měli a neměli jet. Zvítězilo pro a tak jsme se jednu sobotu ráno vydali směr Slovensko. Matějíčka jsme se rozhodli nechat raději doma a netahat ho takovou dálku. Ranní vstávání bylo velice krušné. Venku ještě chladno a tak jsme se enzbytně vyvenčili a hned jsme skočili do připraveného pelechu v autě. Cesta byla příjemná. Pořád jenom po dálnici. Viděli jsme východ sluníčka a tak už ta cesta byla veseljší. Naše očekávání ani nevím jaké bylo, ale dost jsme se těšili. Na místo jsme dorazili o hodinu a půl dříve. Závod se konal v krásném jezdeckém areálu, kde bylo spoustu koní. Čekání na přejímku jsme si zkracovali hraním s míčem a poznáváním okolí. Když se začali hemžit závodníci, tak jsme se přesunuli blíže ke startu. Prošli jsme přejímkou, kde si opravdu veterinářka nechala záležet.  Závod probíhal velmi rychle, až to nebylo obvyklé. Když jsem odběhl svůj první běh, pochopili jsme proč to jde tak rychle. Dráha byla velmi krátká a rychlá. Ani jsem se nenadál a už jsem byl v cíli.V cukuletu se běžel druhý běh. Ač to vypadlo, že by to pro nás mohlo dopadnout velice slibně, brzy jsme si uvědomili, že to tak nebude. V tomto závodě rozhodovali opravdu minimální rozdíly bodů. Už jenom to, že jsem se s body za běhy nedostal přes 90. Zvyklí na naše 150 a výš. Když jsem došel čas na vyhlašování, ještě jsme byli v naději, že by snad ta bedýnka mohla dopadnout. Ale bohužel všechny medaile čekali právě na slovenské účastníky. Náhoda a nebo záměr… to už necháme na posouzení někomu jinému. Každopadně zkušenost to nějaká byla, a ikdyž byla bramborová, tak jsem potěšen, že jsem byl nejlepší český RR. Dali jsme dovidenia celému závodu a už jsme se těšili na domácí pelíšek.